Den osmý - Auering - 2.161 m n.m.

Dnes jsme se rozhodli, že zdoláme horu na kterou koukáme z okna. Z okna to vypadá na pěkný krpál, ve skutečnosti je ještě větší. Autem jsme vyjeli k chatě Wolliger hutte odkud jsou krásné výhledy. Při pohledu nahoru jsme se chtěli otočit a sjet zase dolů :-). Ale nejsme žádný másla, takže jsme vyrazili vzhůru, chvílemi opravdu kolmo. Lokomotiva by nám mohla závidět :-). Cesta lesem - super (bohužel to byl jen kousíček), více než 2/3 cesty louka a stín byl nedostatkové zboží (kde by nás napadlo, že na horách bude takový "laťák"). Posledních pár desítek metrů už jsme si zase hráli na kamzíky (oni na rozdíl od nás určitě netrpí závratí ó:)). Výhledy byly opět nádherné a městečko Mallnitz jsme měli doslova jak na dlani. Dokonce i razítečko se zde našlo. Nahoře nebylo moc kde spočinout, takže jsme pořídili fotodokumentaci a rychle sešli dolů k rozcestníku na svačinku :-). Dole na chatě si Tomášek dal nezbytné pivíčko a pak už honem honem na dnes opravdu zasloužený odpočinek do lázní :-).
Večer jsme ještě zažili bouřku a byli jsme opravdu rádi že ji můžeme pozorovat z okna našeho pokoje :-).

Den sedmý - ledovec

Původní plán byl udělat si poznávací okruh kolem Mallnitzu. Opět jsme změnili plán a skončili ve výšce 3.122 m n.m. :-). Nejdříve bylo potřeba popojet "kousek" na parkoviště ve výšce 1.200m a pak už vzhůru na Molltalský ledovec. Čekala nás jedna lanovka (Gletcher Express) - celá tunelem (to byl fičák, jak metro), druhá lanovka byla kabinková zvaná Eisseebahn (tady jsme si mysleli, že jsou krásné výhledy). Na přestupní stanici na třetí lanovku jsme viděli téměř neuvěřitelné -  funkční sjezdovka i s lyžařema - v červenci! Dle teploměru 21st. C ó))). Žádná děla, přírodní sníh, vrstva takových dobrých 2 metrů :-). Ještěže tam nelítaly mouchy :-). Ke třetí lanovce jsme museli sejít kopec a zároveň se trochu pobrodit sněhem. Otevřená sedačková lanovka Gletcher Jet se stříškou nám poskytla nádherný výhled na sjezdovku, lyžaře jsme doslova slyšeli, jak jim to sviští :-). Od lanovky nás čekal ještě kousek až na vrchol, a ty panorámata :-) - jedním slovem úchvatné. Tomášek mě musel doslova odvléci zpět k lanovce, jinak bych tam snad ještě seděla a koukala :-). Pod druhou lanovkou, zhruba ve výšce 2.200m jsme objevili pohádkovou chaloupku, kde navíc velmi dobře pekli :-). A hned vedle vchod do zlatých dolů. Tma tam byla, ale po zlatu ani památky. Asi jsme nešli dost hluboko :-). Krásný den jsme zakončili v místních lázních, tentokráte uvelebení venku koukajíce na hory.

Den šestý - jak to dopadá, když se mění plány

Dnešní den měly naše nohy ještě odpočívat, nakonec jsme je donutili zdolat převýšení asi 600m :-) a ještě ke všemu z kopce dolů. Plán byl jednoduchý - vyjet lanovkou nahoru na Talstation na Kreuzeckbahn trochu to tam okouknout a zase sjet lanovkou dolů. Mimochodem tip na příště - Talstation je výchozím bodem pro velký počet turistických tras v širokém okolí. Navštívit hrad Falkenstein, na oběd do hospůdky Zur guten Quelle a případně ještě do místních "lázní". Skutečnost byla ale poněkud odlišná - lanovkou jsme vyjeli, nahoře to trochu okoukli a Tomášek navrhl "geniální" změnu plánu. Dle plánku, který jsme obdrželi na lanovce to vypadalo, že cesta dolů se točí kolem kopce, tedy procházka a nic náročného. A bohužel se mu podařilo mě ukecat. První třetina cesty celkem v pohodě, potkali jsme devět trpaslíků a dokonce je ukecali na foto :-). Dvě třetiny kopce krpál lesem dolů. No, bez "žbrblání" se to neobešlo :-). Hrad jsme se rozhodli vynechat, zbytek plánu byl dodržen. Místní lázně se skládají z jednoho většího bazénu, jedné malé vířivky, ale dá se sedět i venku u dobrého pívečka, takže jsme zde určitě nebyli naposledy. Navíc, dá se odtud pořídit nádherné panorama :-). Dnes vyšokováni z událostí předchozích jsme kromě osušek a plavek vše ostatní nechali na pokoji. A nohy? Uvidíme, co nám řeknou zítra ráno.

Den pátý - výlet na Malta Hochalmstraße

Původní plán výstup na vrchol Poliklinik nám naše nohy neodsouhlasili. Museli jsme tudíž zvolit náhradní plán a zároveň se snažit dodržet předsevzetí udělat co nejméně kroků a když už, tak po rovince :-). Vyhrála přehrada ve výšce téměř 2.000 m. Ani na této vysokohorské cestě nebyla nouze o vodopády. Cestou nahoru jsme před jedním z tunelů potkali semafor, který pod červenou oznamoval zbývající čas - ještě 14 minut a doporučoval prohlídku blízkého vodopádu. To nešlo nevyužít (a zdaleka jsme nebyli jediní :-)). K našemu velkému překvapení byly tunely jen vyražené ve skále, žádné zpevnění, nic - asi mají hodně tvrdé skály. Výhledy byly jak jinak než fascinující (není nad to zjistit, že chytrý telefon umí fotit i panoramata :-)), stejně jako samotné vodní dílo. Po výborném obídečku, který jsme si dali na tamní vyhlídkové terase, jsme jeli do Gmundu s malilinkatým historickým centrem, hradem, ale hlavně s doporučenou cukrárnou. Výborný zmrzlinový pohár byl tak velký, že jsem snědla sotva půlku a i ta mě na zbytek odpoledne odrovnal. A tak zatímco já trávila, Tomášek šel do své oblíbené cukrárny sledovat ruch ulice :-). Večer byla opět vynikající večeře, tentokráte s vínečkem a při pohledu z okna nezbylo než zkonstatovat: "Chčije a chčije!".

Den čtvrtý - podivuhodná cesta T&J

Na dnešní den jsme si naplánovali první vysokohorskou túru. Výjezdem lanovkou až nahoru na Ankogel končila první sranda, cestou v bagrových stopách pak druhá. První více než polovina cesty k chatě Mindener Hutte byla opravdu náročná. Museli jsme zdolávat kamenná pole, kde jedno šlápnutí vedle znamenalo pád z výšky xxx metrů a ledová pole, která se nejdříve zdála jakože v pohodě, ale byla daleko nebezpečnější. Sice jízda po zadku směrem dolů by mohla být legrace, ale ne při sklonu téměř kolmo :-). V jenom takovém úseku už jsme tu málem nebyli. Dokonce o mou maličkost se jednu chvíli pokoušela panika - to když jsme šli již asi za stý ohyb a stále stejný obrázek. No nakonec byla úspěšně zažehnána, my se vyšplhali k té dooooouho vyhlížené chatě a viděli před sebou krásnou louku plnou zvonečků a pampelišek a jiných krásných kytiček. Ale vyhráno jsme rozhodně neměli, čekal nás sestup z výšky 2.428m do výšky 1.271m Ze začátku to bylo celkem na pohodu, pak přišel úsek kolmo dolů kolem vodopádu. To už naše nohy začaly protestovat nebo co, oba jsme nejednou skončili na zadní straně našeho těla. Ale ty výhledy rozhodně stály za to.Také jsme měli to štěstí pohladit si koníky a kobyla s hříbátkem se dokonce na chvíli rozhodla, že půjde s námi. Pak už jen cesta lesem - nene, nebyla to procházka, ale opět šplhání dolů a nakonec cca 4 km po asfaltce do Mallnitzu. Řeklo by se brnkančka, ale my už byli u konce našich sil. Za odměnu jsme si v hotelu dali velké Zwickl, ano i má maličkost :-) a Tomášek navrch heisse liebe :-).
Čas - 9:45 - 19:30 - nevím, kde soudruzi udělali chybu, mělo to být nějakých pouhých-necelých 12 km???
Jídlo - ráno houska, na svačinu tatranka, na oběd houska, klobáska a jablíčko, pak nás chuť na jídlo přešla a hlad se asi lekl, v hotelu večeře.
Nohy - Tomášek dva malé puchýře pod palcema, otlačené kotníky a já jeden puchýřek a otlačený kotník na pravé noze.
Až budeme vzpomínat, určitě se budeme smát :-).
Ještě jedna perlička  úplně nakonec - po cestě do Malnitzu jsme si všimli, že proti nám jde prasnice se selátkem. Tomášek je zkoušel zahnat svým "zakrchláním", na to konto si to namířili přímo k nám. Lavička poblíž nám zachraňovala život - po přiblížení na pár metrů jsme si všimli, že prasnice má v uchu značku a že to je vlastně prase čínské :-).

Den třetí - vodopády a zase vodopády

Hmmmmm, co napsat, bylo to prostě fantastické :-). Plán byl smělý - jedny vodopády dopolko, druhé odpolko.  A protože nejsme žádný másla, byl i splněn. Celkově jsme zdolali téměř 900 m převýšení (stále ještě aklimatizujeme), viděli neuvěřitelné přírodní scenérie, motýl si ze mne na chvíli udělal dopravní prostředek (pacholek, zrovna když jsem funěla do prudkého kopce, no na co ten má křídla ó)) a přesvědčili se, že do bot nám tedy rozhodně hned tak nenateče :-). Mezi dopoledními a odpoledními vodopády byl naplánován oběd. Nejdříve jsme mířili k restauraci u Pramene (rakouský název si sámo nepamatuji), ale nakonec jsme si to rozmysleli, a vydali se (raději autem, nic se nemá přehánět) na Himmelbauer, nádherné to vyhlídce (na pěkném krpálu) do celého údolí. Ještě že máme Toyotku, ta si to náramně užívala :-).
Návštěva cukrárny v Mallnitzu a konzumace kvasnicového piva byla nezbytností. I na medvídka do sbírky z vedlejších suvenýrů došlo :-).
Poučení dnešního dne - neotvírat všechna okénka v autě v případě, že se na zadních sedačkách nacházejí věci (například fotky) - hrozí nebezpečí prudkého brždění a pobíhání "šílené" ženské po silnici :-).

Den druhý - aklimatizace - cesta Seebachtalským údolím

Cestovní horečku máme za sebou, takže budíček byl naplánován na 7:00 hod. :-). Naprosto netrénovaní musíme začít pomaloučku, polehoučku a 16 km téměř po rovince se nám zdál jako dobrý začátek. Mračící se oblohu velmi brzy vystřídalo smějící se sluníčko a my, poučeni z dob dávno minulých jsme se namazali "třicítkou" - pěkně zvenku :-). Naše první kroky vedli k lanovce (dle Tomáškovo slov to bylo pěkně do kopce, převýšení cca 50 m...), kde bylo více než nutné zjistit, kdyže to jezdí a nejezdí. Zjištění nás potěšilo - jezdí každý den a dokonce ji máme díky kartě z hotelu zdarma. Takže už víme, kam naše kroky povedou v úterý. Od lanovky jsme již vstoupili do Seebachtalského údolí s fascinujícími výhledy. U nevelkého jezera jsme se vydali po přírodní cestě vedoucí lesem (hurá, stín) a fotili a fotili. Nejvíce samozřejmě výhledy na vodopády, které byly doslova na každém kroku. Na konci údolí stojí útulná hospůdka, ve které pivíčko jen zasyčelo (a to i do mě). Na doporučení jsme si dali "studené prkénko" - opravdu bylo vynikající - Tomášek ho objednal i s panáčkem - takže i na promazání zevnitř tedy nakonec došlo, tentokráte asi "padesátkou" (co to se mnou ty hory dělají? Za 24 hodin nejen dvě kvasnicové, ale i dva pánáky "tvrdého" ó)). Zpátky to šlo pěkně zvesela :-). Od cesty k vodopádům to byl sotva skok a tomu prostě nešlo odolat (pšt, nikdo nás neviděl). A rozhodně to stálo za to. Ani bodlákové pole nás nemohlo zastavit (co, když tam můžou krávy :-). Ještě jsme si natankovali vodu z pitného pramene a vyrazili k hotelu. Před večeří jsme ještě chtěli najít info centrum; to se podařilo, ale bohužel žádné známky, žádná razítka :-(. To zklamání jsme nějak museli zahnat a kde jinde než v cukrárně :-). Druhý den dovolené se více než vyvedl.